Po delší době...
Je potřeba vyslat do světa, co se tady vlastně stalo...
V první řadě je potřeba poděkovat klukům, co se o mě postarali a potahali mě tady po horách. Obrovskej dík a vděčnost patří Honymu, Venovi, Hanesovi, Filipovi, Oslovi, Martinovi a Adamovi a všem se kterýma sem měl to štěstí tu pojezdit a vrátit se zdravej každej den na barák.
K tomu patří dík lidem kteří se o mě starají! Díky Fujifilm North America, Tilak, Gara splitboards, Pieps a Coolich. Nevidím důvod děkovat na konec, protože bez nich by bylo uplné hovno.
Celé to začlo tím, že jsem se prostě sbalil, nechal doma vše co jsem vybudoval a vypadnul tam, kam mě to táhne nejvíc a do místa, které mě fakt vzalo za srdce... Revelstoke.
Dělám tu uklizečku, makám jen po večerech a nocích a je mi to uplně u prdele, protože každej volnej den jsem na kopcu, tuhle zimu to bylo něco kolem 100dní, 60-65 touringu a zbytek v resortu. Takže cena za to, že po večerech leštíš podlahy nebo čistíš hajzly je pro mě nevyčíslitelná.
První dva měšíce to bylo vostrý, o tom žádna... Se solidním Milanem, po těch škopkách co sem natrénoval doma ti garantuju, že to nechceš tahat nahoru. Teď už to funguje docela na pohodu, po tom co jsem shodil 12kg hehehe.
Všechny fotky jsou z Rogers passu, žádnej resort, jen šmatlání uplně mimo a hledání spotů.
Prvních pár týdnů to bylo bez foťáku, pač jsem byl tak slabej, že jsem se nezvlád za klukama ani držet a pořád se na mě čekalo. Milcek brečel krev! Tahat sebou ABS bágl s lavinovym gearem, jídlem, pitím, věcma na oblečení, repair kitem a foťákem se docela pronese, pač máš na zádech solidních 15kg. Většinou jdeš kolem 5-10km s 800-1500m výškovýma.
Fotit je solidní nářež, když ve většině případů musíš na druhou stranu přes údolí většinou sám. Takže musíš kurva přemýšlet, co a jak, abys něco nedosral a nemusel tě někdo vyhrabávat nebo pro tebe jít, pač se někde zkurvíš.
Je rozdíl, když se motáš někde za resortem a furt máš možnost si zavolat pomoc a být v klidu. V Rogers Passu ti nepomůže nikdo, není kam a komu se dovolat, není signál...
Pokud se nemáš na koho se spolehnout s jistotou, že ti pomůže jseš hotovovej.
Obrátit se a jít zpět, ikdyž se táhneš nahoru 4h není nic neobvyklého. Každej se chce vrátit v pohodě domů, na hrdiny si nikdo z nás nehraje. V horách seš nikdo, hory se na nic neptají.
Rozhodně jsem toho najezdíl víc, než nafotil... Ale to byl přirozenej vývoj, protože stejně musíš dolů a většinou to je stejná cesta nebo hodně podobná té, co dávají kluci. Díky těmhle zkušenostem jsem pak byl schopnej udělat i fotky co s klukama máme.
Sem tam se ti nechce uplně fotit, když máš top podmínky na pojezd a každej oblouk nebo drop ti dává faceshoty, to jsou momenty, který ti nic nevynahradí. A ta volnost, že fotíš jen, když se ti chce a ne protože musíš je to nejlepší co může být.
Nejsem žádnej robot za foťákem, co potřebuje nahonit kdejaký plusový body, nebo to nahrotit na maximál aby něco měl. Jsem pořád stejnej vůl, co sem vždycky byl hehe.
Třeba když jdeš a v půlce se ti odlepí pás a seš prostě v prdeli a jdeš dom, počkat pěkně 4h na parkál než se banda vrátí. Nebo zlomíš hůlku a kluci maj vyplou vysílačku, tak musíš stejně hore jen o jedné. Sen je taky, když po 3 měsícíh zimy zapomeneš pípák, to už je solidní vrchol demence! To, že si vemeš 2 vybité baterky, už tě pak ani moc nerozhodí. Nechat sklo ve sněhu a vracet se pro něj je též gut jak prase. Zlomenej split, to je uplnej sen! Zamčený klíče v autě, jak dojedeš z pojedzu totálně rozbitej, prochcanej a utahanej ti taky zlepší den! Ale to je furt něco... Pořád to je jen o tom, že děláš to co miluješ, bez vyjímek, protože tě to dělá šťastným...
Každej z kluků má rád na ježdení něco jiného... S bandou Jeseník reprezent shredis hlavně pillowsy jak starej Tanner... Osel ti zajede co mu ukážeš a nebude u toho ani nic namítat, teda až na to, že jak donde zpět, tak tě pošle do prdele, že na fotku asi gut, ale pojezd o hovně.
Martin s Adamem a Filem, ty nezajímá nic jinýho než steep žlaby a velký fejsy. Ale tak to prostě je, každej má svoje a to si užívá, jak jen to jde... Enjoy!
